Diaprojektor

Pohádky neodmyslitelně patří k dětství každého z nás. Knížka je sice krásná, ale malé dítě ještě víc dokáže zaujmout příběh, který vidí na vlastní oči. Dnes si film pustíme jedním kliknutím na televizním ovladači, ale ne vždy to bylo tak snadné. Majdin dědeček byl tak hodný, že nám pověděl, jak se pohádky pouštěli u nich doma a prozradil nám něco o diaprojektoru a jeho používání.

Rozhovor s Karlem Wyrobou

Já jsem Karel Wyroba, pocházím z České republiky a je mi šedesát devět let.

Dědo, kde a kdy jsi tenhle diaprojektor získal?

V druhé polovině osmdesátých let minulého století jsem ho zakoupil pro své dvě dcery k Vánocům za sto šedesát šest korun československých.

A při jakých příležitostech byl nejčastěji používán?

No, hlavně v době, kdy jsme měli dost času, venku bylo třeba špatný počasí, tak jsem ten diaprojektor použil na promítání pro své dvě dcery, který byly aspoň trochu v klidu.

Dobře, díky, a co za filmy jste si na něm nejčastěji pouštěli?

No, tak byly to samozřejmě převážně pohádky, kterými jsme ty naše dcery mohli zkrotit, například Zlatý vrch, Budulínek, Tři zlaté vlasy děda vševěda.

Dobře, tak díky. A máš nějakou zajímavou vzpomínku na diaprojektor?

No, nevím, jestli zajímavá, ale přestože to byl přístroj určený pro děti, tak dospělí s tím měli dost práce a například na pětiminutové promítání bylo potřeba půlhodiny příprav. Takže to byl problém.

Dobře, tak děkuju moc. 

Zpracovala Majda Wyrobová