Maturitní Tablo

Maturitní tablo je jistě krásnou vzpomínkou na střední školy a dědeček to své našel, půjčil nám ho do výstavy a ještě připojil pár vět o tom, jak fotografie a celé tablo jeho bývalá třída tvořila.

Rozhovor s Františkem Kopeckým

Tak, jmenuju se František Kopecký, narodil jsem se v říjnu roku 1947 v malé osadě, tehdy o sedmi domech v lese, osada patří k sousední obci, vzdálené asi kilometr a půl, farností jsme patřili k další obci, vzdálené asi dva a půl kilometru, kde také byla národní škola, jak se tehdy říkalo. Tam jsem chodil pravidelně každý den pěšky do školy. V zimě, když bylo hodně sněhu, tak nám tatínek prošlapoval cestu ve sněhu a když jsme šli zpátky, tak už jsme se hezky tím sněhem brouzdali. Musím přiznat, že nikdy jsem neměl představu, že bych studoval nebo že bych byl ve škole déle, než by to bylo nezbytně nutné. Byl jsem rád v lese, na poli, což byla samozřejmost, protože jsem samozřejmě pracoval, když jsem přišel ze školy, už odmalička - na poli, v lese, to bylo s tatínkem, který byl zedník na stavbě. A těšil jsem se, že takhle strávím celý život.

Situace byla ale taková, že když jsem vycházel z deváté třídy, přemýšlel jsem, co budu dělat. Já jsem chtěl být zedník jako tatínek, s představou, že budu mít dostatek času, abych mohl ještě běhat po lese, po polích, po loukách. No ale tehdejší vedení, stranické vedení, školy, obce, Jednotného zemědělského družstva čili JZD bylo jiného názoru. Na zedníka mě prostě nechtěli pustit! Měli představu, že budu dělat něco jiného, mám pocit, že jsem měl být opravářem zemědělských strojů, protože v nedalekém městečku se otevřelo učiliště a bylo potřebí ho naplnit. Jenomže já jsem po pravdě řečeno ke strojům neměl žádný velký vztah, protože mechanizace u nás neexistovala. Největší mechanizace byla sekera, vidle, lopata, oralo se pole jednoduchým pluhem, tahaly ho krávy, takže to já jsem všechno dělal a dělal jsem to rád. Oral jsem s kravami, rozhazoval vidlemi, sekal kosou obilí, trávu, to mě bavilo. No a chtěl jsem být doma. Ale všechno dopadlo jinak.

Tak jsem učinil takový pokus, když nesmím jít na zedníka, tak bych třeba zkusil stavební průmyslovku nebo zeměměřičskou, která taky byla v nedalekém městě, okresním. Ale soudruzi byli jiného názoru - prostě ne! Tou dobou můj třídní v deváté třídě, třídní už mé maminky, znal dobře rodinnou situaci. V Učitelských novinách, tak to byl rok '62, se objevil článek, že jsou-li předpoklady pro další všeobecné vzdělání, nemá se bránit v tom studiu. Pan učitel výstřižek zalepil do obálky, říkal: "Nezapomeň to dát doma tatínkovi." Tatínek rozlepil, rozmyslel, pochopil, dojel do školy, došel za soudruhem ředitelem, řekl, abych ho citoval: "Tak a můj kluk půjde študovat!" No, tak jsem skončil na střední škole, tehdy se to ani nesmělo jmenovat gymnázium, neb jak se tehdy říkalo, to byl buržoazní přežitek, muselo se jmenovat střední všeobecně vzdělávací škola.

Nu a co potom? Kam po maturitě? Kluk, žádný výuční list, jediná možnost další studia. Problém byl ale v tom, že jsem unikl na SVVŠ, tam měla být podle přání soudruhů moje konečná. Rodiče byli známí svými protikomunistickými postoji a pořád jsme chodili veřejně do kostela, to byl obrovský škraloup. Ale nakonec to dopadlo tak, že soudruh ředitel na SVVŠ se statečně podepsal pod mou přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu, takže jsem skončil na Karlově univerzitě v Praze na MFF. A protože jsem přece jen chtěl být trošku víc v životě běžném mezi lidmi, tak jsem se rozhodl pro učitelský směr, matematiku s fyzikou. A tak jsem skončil místo toho zedníka jako učitel matematiky a fyziky na středních školách.

Na kterých školách jsi teda potom působil?

Po vojně, my jsme měli taky ještě povinnou vojnu, na vysoké škole byla tzv. vojenská katedra, tak jsme chodili na vojenskou přípravu už během studia. A pak jsem musel ještě na rok na vojnu a po vojně jsem začínal na Odborném učilišti telekomunikací v Praze, dva roky, pak se učiliště stěhovalo na druhý konec Prahy, a tak jsem hledal místo trochu blíže a podařilo se mi zakotvit na gymnáziu, tehdy to byla ulice Leninova, nyní Evropská, tam jsem setrval dva roky, než toto gymnázium bylo zrušeno a přesunuli nás, některé i se třídami, na Gymnázium Nad Štolou, kde jsem působil od roku '76 do roku '86. Po roce '86 se mi podařilo dostat se ještě blíže, na další gymnázium, na Petřinách, Nad Alejí. Domníval jsem se, protože to bylo blízko mého bydliště, že tam dočkám u svých předmětů do důchodu. Ale všechno bylo jinak. Jak víte, přišlo to, čemu se říká dneska revoluce, a kolegové z Gymnázia Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně za mnou přišli, zda bych se nepřihlásil do konkurzu na ředitele školy, protože v roce '90 byli odvoláni ředitelé všech škol a všechna ta místa se obsazovala na základě konkurzu. Tak zas musím říct, po pravdě, že jsem se tomu napřed vysmál, protože jsem nikdy tyto ambice neměl, a samozřejmě ani ne možnosti, protože před revolucí bylo téměř nutným předpokladem mít rudou hvězdu, jak se říkalo, čili být ve straně. No ale pak jsem si říkal, když už jsme se toho dočkali, tak že bych měl něco učinit, a potom ještě taky ve svědomí, až se na věčnosti zeptají, co jsem mohl učinit a neučinil, tak jsem se do toho konkurzu přihlásil. A dopadlo to tak, že jsem pak působil až do svého odchodu do důchodu, téměř dvacet let, na tomto gymnáziu. A vlastně šestnáct let jsem měl ještě k tomu detašované pracoviště, takovou specialitu, hudební třídy při gymnáziu, které se po mém odchodu do důchodu osamostatnily a vytvořily nový právní celek s hudební školou - Gymnázium a hudební škola hlavního města Prahy.

Na které škole jsi dostal tu bustu, to maturitní tablo? Při jaké příležitosti to bylo?

To byla taková hezká situace, to byli maturanti, kteří maturovali Nad Štolou v roce 1982, kde jsem byl třídní. Ale když to tablo tvořili, tak se jim poněkud zřítilo, než se podařilo ho uvést do ztuhlého stavu, aby vydrželo, takže ho nestihli ve svém řádném maturitním roce postavit. Přinesli ho do školy s téměř ročním zpožděním, takže se tam objevila i cedulka, že jsou to maturanti roku 1982 a jméno třídního in memoriam. A zajímavá byla taky historka, protože tablo se najednou ráno objevilo ve vestibulu školy, nikdo nevěděl, kde se tam vzalo, jak se tam vzalo, a vzbudilo to poměrně velký rozruch díky tomu, jakým způsobem je pojato, že to připomínalo takové ty řády obrovské, jimiž se pyšnili různí potentáti vojenští, političtí. Někteří to vnímali, protože se tablo objevilo v dubnu, jako provokaci před květnovými dny. A někteří, dokonce i kolegové, říkali: "Proč to jako neuklidím?" A já jsem říkal: "Já to nemůžu uklízet, já jsem tam přece nic takového nedal, není to moje..." Tablo tam pak stálo takhle ke konci dubna. Pak někteří kolegové nevydrželi a iniciativně tablo uklidili, aby to nebyla provokace. Ale uklidili to takovým způsobem vtipným, že ho přesunuli do místnosti, jejíž okna byla přímo na Letenskou pláň, kde se všechny oslavy konaly, a ještě takovým způsobem, že ho schovali za záclonu, takže nebylo vidět zevnitř, ale těmi krásnými řády ho otočili přímo na Letenskou pláň, takže tam tablo přežilo. Jinak bych řekl, že má uměleckou hodnotu, protože ho vytvářel jeden z žáků této třídy se svým kamarádem, rád budu jmenovat, Jan Němeček s Janem Dostálem, pokud se dobře pamatuju, pod odborným dohledem akademického sochaře Jana Němečka, to je také známá osobnost. A tuším, že Jan Němeček už dneska přednáší sám na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Tak to je taková krásná památka...

Děkuji za rozhovor!

Bylo mi ctí!

Zpracovala Klára Kopecká